Reklama
 
Blog | Pavel Himl

Je čeština sexistický jazyk?

Fiktivní zpráva z agentur: "Všichni politikové a všechny političky, kteří/které se schůzky zúčastnili/-y, s napětím sledovali/-y, jak Merkel, kdysi žačka Helmut Kohl, Rice vysvětluje postoje Německa k této otázce.

Vypadá takhle nějak genderově neutrální a kulturně ohleduplné vyjadřování v současné češtině (tedy češtině, která mimojiné stále pravopisně, pomocí i/y, rozlišuje mezi rody v tzv. shodě podmětu s přísudkem)? Principy takového genderově neutrálního vyjadřování by se daly shrnout následovně: nedominovat na základě rodu (i kdyby totiž politikové byli dva a političek sto, podle současného úzu by „všichni sledovali“) a respektovat podobu jména, jak ji užívá jeho nositel(ka) jakožto součást vlastní identity (Merkelová je přísně vzato někdo jiný než Angela Merkel). V případě shody podmětu s přísudkem sice na gramatické „znásilňování“ či gramatickou dominanci nikdo nepoukazuje, nicméně genderově ohleduplný/-á mluvčí už nepoužívá všezahrnující substantiva mužského rodu („všichni zúčastnění“, „vážení diváci“), ale například „studující“ namísto „studenti (a studentky)“. Stále častěji se však setkáváme s tím, že pisatel či pisatelka zachovávají původní podobu ženských příjmení a nepřechyluji je. Neklame-li mne paměť, přimlouval se za to kdysi v Lidových novinách Jiří Loewy (se zvlášť vtipným příkladem přechýlení již svým způsobem přechýleného jména islandské prezidentky Finnbogadottir-ová), nedávno tam článek v podobném duchu zveřejnila Libuše Šilhánová. Na blogu Respektu nepřechyluje například Hanka Deutschmann.

V reakci na článek Libuše Šilhánové kdosi trefně poukázal na to, co mě rovněž napadlo – přechylování je obdobnou jazykovou vlastností češtiny jako skloňování. Obojí vyjadřuje vztahy a vlastnosti slov (a jejich prostřednictvím označovaných věcí a osob). Dnes tou vlastností může být ženský rod, dříve jí mohla být přináležitost osoby ženského pohlaví k příslušnému muži (moje babička ostatně příponu –ová v příjmeních vyslovuje stále krátce, jako by šlo o přídavné jméno přivlastňovací – paní Přesličkova, Beníškova – aniž by tím chtěla říct, že dotyčné dámy náležejí pánům Přesličkovi či Beníškovi, ale prostě proto, že je tak zvyklá – což, uznávám, při genderové analýze mocenských vztahů není argument). Příjmení Nováková se tedy k přídavnému jménu přivlastňovacímu Novákova (žena, nůše, píseň či kost) má přibližně tak jako pan „Zatloukal“ k někomu, kdo „zatloukal“, resp. k příčestí minulému, z něhož jméno vzniklo (i když srovnání poněkud kulhá).

Pokud bychom byli důslední (a byly důsledné), znetvořením či zkomolením by muselo být i skloňování mužských jmen – Helmut Kohl je na každý pád Helmut Kohl, tvar Helmuta Kohla, běžně užívaný i příznivci a příznivkyněmi nepřechylování, odkazuje k identitě, která neexistuje. Otázka je, zda Helmut Kohl nese tuto změnu svého jména hůře než Angela Merkelová. Cizinci a cizinky se změnám svého příjmení sice podivují, mé známé je ale berou jako věc češtině vlastní a tiskoviny s příponou –ová za svým příjmením si schovávají jako kuriozitu. Přitom změna jména ve větných vztazích není českou zvláštností, stačí vzpomenout na příponu –s užívanou v angličtině a němčině pro vyjádření přivlastňovacího vztahu (Prokops family, Nováks Haus). A i pokud bychom skloňování (mužských příjmení) uznali za „mocensky neutrální“ vlastnost jazyka, kdežto přechylování za sexistickou nepřístojnost či necitlivost, proč potom ženám-cizinkám neměřit stejným metrem a neskloňovat jejich příjmení podle příslušných ženských vzorů – Merkel jako „píseň“, tedy premiér přijel na návštěvu k Angele Merk(e)li, stejně jako Larise Ivanově? Potřeba skloňovat vychází i z toho, že čeština rozlišuje větné vztahy (např. kdo je subjekt a kdo objekt jednání) především právě koncovkami a nikoliv slovosledem jako některé jiné jazyky. Ve větě „A právě Rice pozvala Merkel“ může být tou, která zvala, kterákoliv z obou političek – kam se pak poděla ona základní schopnost jazyka (kterou připouštějí i odpůrci jeho kulturních funkcí), tedy schopnost dorozumívací?

Reklama

Jenom na okraj poznamenejme, že podobně jako přechylování je jazykovým prostředkem – jistěže ne zcela neutrálním – také tvoření slov. I v něm se stejně jako v celém jazyce odráží historie, kulturní zkušenosti, ale i politika společenství, které jazyk používá. U Němců, s nimiž sdílíme mnohdy pohnutou minulost, nemáme pocit, že bychom jim činili násilí či bezpráví tím, že je neoznačujeme „Deutsche“, jak si říkají oni sami, případně „deutschové“. U Romů byl právě tento pocit bezpráví, spojený s dřívějším označením „Cikán“, důvodem, proč se v češtině po roce 1989 rozšířil a významově posunul výraz, převzatý z romštiny. A, abychom poodstoupili od „citlivých“ etnických označení, jak se to má se slovy jako „vzmužit se“ nebo „zbabělý“, která stereotypně – a neopodstatněně – přisuzují jednoznačně pozitivní, resp. negativní vlastnost odvážným mužům, resp. slabým babám?

Genderově nekorektně lze pociťovat i všezahrnující skupinová (často profesní) označení jako „lékaři“, „politici“, „studenti“, „diváci“ nebo „vědci“ – svým mužským rodem odkazují tato označení na dobu, kdy byly lékařky, studentky vysoké školy či političky řídkým zjevem. Doby se změnily, jazyk či jeho líní uživatelé a líné uživatelky nikoliv. Rozpor vyvstane v ostřejším světle, mluví-li dotyčná (vědkyně, odbornice) sama o sobě – kdesi jsem četl, že naší špičkové mikrobioložce Blance Říhové se označení vědkyně nelíbí natolik, že místo něj užívá v příznačné nadsázce slovo „vědma“ (které zase nemá svůj mužský protějšek). Povšimněme si představ, které obě slova vyvolávají – vědec přísně racionálně řeší problémy, které trápí lidstvo, zatímco vědma věští budoucnost, nejlépe z křišťálové koule nebo ve vytržení nad magickou trojnožkou. Dnes ale už nikdo z nás neřekne své praktické lékařce „paní doktor“ či dokonce „paní doktore“ (jak zaslechneme od filmových Světáků). Tím se vlastně podílíme na rozšiřování a ustalování ženských forem profesních označení; zanedlouho nám ani „chiruržka“ nebo „webmasterka“ nebude připadat podivně, zatímco „hornice“ se v češtině zřejmě už nedočkáme, neboť obvyklost označení souvisí s četností označovaného jevu. Otázku, do jaké míry do jazyka zasahovat, můžeme nechat stranou, neboť tak činí dnes a denně zdaleka ne jenom autoři slovníků a mluvnic a učitelé češtiny (autorky a učitelky rovněž), ale všichni ti, kteří jazyk užívají, a tím modifikují a předávají, zvláště ti (a ty), jejichž slova mají velký dopad (veřejně se vyjadřující osobnosti nebo novináři a novinářky).

Je zjevné, že jazyk není jenom mechanickým nástrojem dorozumění a jazykoví inženýři a inženýrky ho mohou obtížně „vyladit“ podle aktuální potřeby. Je současně nositelem kulturní tradice, která by se dala také označit jako hromada sdílených stereotypů, které nám umožňují rozeznat sama sebe a svět okolo nás (ještě v devadesátých letech hovořilo nemálo mých naprosto nezaujatých vrstevníků o Německu coby o „Reichu“, zatímco nezasažení Němce se po rozdělení Československa mnohdy nevyhnuli poučení o neblahých konotacích označení „Tschechei“). Protože jazyk slouží k předávání této tradice či zkušenosti i mezi generacemi, je do jisté míry konzervativní a kulhá za „společenským vývojem“. To je úžasná vlastnost pro historičky a historiky, kteří (a které) v něm mohou při dostatečné citlivosti odkrývat třeba právě ony společenské nerovnosti. Ty spolu s jazykem dědíme a můžeme je zmenšovat, překonávat či měnit, méně centrálními zákazy a tabuizováním, ale spíše tím, jak s nimi – podobně jako s jazykem – jeden každý a jedna každá vědomě zacházíme.

PS: Český Word mi v textu červeně podtrhl mimojiné uživatelka, webmasterka, ale také gender a „Cikán“.