Reklama
 
Blog | Pavel Himl

Neviditelný prezident

Byl jsem před nějakou dobou vyzván, abych konkrétním námětem přispěl do debaty na webových stránkách jednoho prezidentského kandidáta. Zadání, které jsem úplně nesplnil, mě ale přimělo zamyslet se nad obsahem prezidentské funkce. Podobné zamyšlení nás v nadcházejících měsících bude čekat všechny.

Přiznávám, že nejsem velkým příznivcem prezidentského úřadu a už vůbec ne v té podobě, v jaké se ve 20. století ustálil v naší zemi. Sympatické mi jsou politické systémy, kde nejvyšší reprezentativní funkce (protože někdy je třeba jedné ruky k podepisování či jednoho hlasu ke jmenování) rotuje a pozorovatel zpovzdálí si není jistý, kdo zrovna daný půlrok prezidentem vlastně je. To je demokratické pojetí představitele společenství, které se samo spravuje.

Pro prezidentský úřad v Česku je naproti tomu typický monarchický háv, který si jeho jednotliví nositelé vesměs rádi oblékali (příznačné je, že děkovnou mši Te Deum nechali v dobré panovnické tradici po svém zvolení sloužit Hácha, Gottwald a Havel). Vedle ne nepodstatných symbolů počínaje sídlem posilují „vladařské“ postavení hlavy státu i její zákonné pravomoci jako např. udělování milosti nebo jmenování soudců, vysokoškolských profesorů či rektorů. Přitom je velmi dobře představitelné a odůvodnitelné, že jmenovat má v tomto případě představitel toho sboru, který provádí kvalifikační výběr, tedy vlády či univerzitní vědecké rady nebo akademického senátu.

Postavení prezidenta má v českém prostředí hlubší kořeny, související – velmi zjednodušeně – s malou sebedůvěrou občanů a slabou tradicí komunalismu a samosprávy. Místo převzetí odpovědnosti jsme ji delegovali na vrchnost a elity a ty pak, když to třeba nevyšlo, podrobovali patřičnému „národnímu soudu“. Prezident nemůže tuto tradici ani zákonem vymezené postavení jednoduše zrušit, co bych od něj však očekával, je, že proti nim bude v dobrém smyslu působit. Jak?

Reklama

Pokud má prezident či prezidentka něco reprezentovat, tak nikoliv sám sebe, ale soudržnost a sounáležitost obyvatel Česka. Záměrně nepíšu občanů, protože zde dlouhodobě žije mnoho lidí, kteří české občanství (zatím) nemají. Přesto všichni sdílíme a spoluutváříme osudy této země, jsme tady a v této chvíli spolu. Prezident by podle mého názoru měl být naším viditelným spojovatelem. Přítomný (bez veškeré teatrality) by měl být především tam, kde je tato sounáležitost či sociální role státu oslabena, u těch, kteří oprávněně pochybují o tom, že je společenství v těžké situaci podrží. Jsou to i tyto pochybnosti a pociťovaný nezájem, které pak generují nezodpovědnost za celek.

Být představitelem všech, kteří státní společenství utvářejí, ale také potřebují, se v mediální době a při přímé volbě samozřejmě může zvrhnout v populistickou show. Ještě spíše bych si proto přál prezidenta neviditelného, ale o to více činného. Josefinského „prvního úředníka státu“, „dočasného správce“, v dobrém smyslu „suchara“, který neposkytuje rozhovory o tom, jak tráví volný čas. Dobrým (byť zřejmě neproveditelným) znamením takovéto proměny by bylo, kdyby prezident sestoupil z Hradu a nastěhoval se například do jednoho patra anonymní kancelářské budovy.

Je samozřejmě obtížné být spojujícím symbolem a zároveň neviditelným úředníkem, od kandidáta či kandidátky na nejvyšší ústavní funkci je ale myslím legitimní to vyžadovat.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama