Reklama
 
Blog | Pavel Himl

O státu, církvích a majetku

Na tzv. církevní restituce se snažím udělat si názor již dlouho. Argumenty si zčásti protiřečí (výrazně např. v právněhistorických expertizách odborníků z UK a MU), věc je navíc komplexnější, než hlásá zjednodušující slogan "co bylo ukradeno, musí být navráceno", a začasté v ní spíše než o jasná fakta jde o jejich interpretace, podmíněné osobními postoji. Na základě dostupných informací předkládám několik tezí o tzv. církevním majetku a postavení církví ve státě.

1. Zákon nevrací církevní majetek a postavení církví ve státě do žádného stavu nula (ideálního, původního či „přirozeného“ stavu bez křivd) – ten historicky vzato neexistuje. I mezi léty 1918-1938 a 1945-1948 tehdejší demokratický československý stát velmi komplikovaně řešil postavení církví ve společnosti a právě v majetkovém ohledu přitom v mnohém navazoval na stav z dob monarchie (zákon z roku 1874).

2. Majetek církevních institucí (farností, biskupství, řeholních domů) podobně jako majetek šlechtických vrchností (tzv. velkostatky) nevznikl sám od sebe, resp. jenom ekonomickou rozvahou, šetrností církevních představitelů či pouhými odkazy věřících. Je pozůstatkem situace, v níž měly církve, resp. jedna (katolická) církev výsadní postavení nejen co do světonázoru, ale představovaly také pozemkové vrchnosti, kterým byli poddaní zavázáni pracovními a platebními povinnostmi. (Je přitom celkem irelevantní zkoumat, jakým právním institutem církevní subjekty majetek ve středověku nabyly; za původní by bylo možno označit i stav, kdy církevní instituce byly suverénem nadávány majetkem proto, aby se staraly o spásu jeho a poddaných. Podobně, péčí o poddané a jejich ochranou, byl legitimizován i majetek, „světských“ vrchností. Při pozdějších majetkových restrikcích typu pozemkové reformy stát jejich vlastnictví uznal tím, že jim za zabraný majetek vyplácel náhradu, byť se po roce 1919 o její adekvátnosti vedly spory). Zásahy (po)osvíceneckého státu do církevního vlastnictví či držby, tedy jakási omezená restrikce, byly odůvodněné mj. tím, že k církvím se hlásila většina obyvatelstva (i většina osvícenců byli křesťané) a bylo účelné, aby instituce, starající se o duchovní potřeby (spásu) i sociální zabezpečení většiny občanů, byly ekonomicky zajištěné (z majetku zrušených klášterů tak byla rozšiřována farní síť). Tato situace již dávno pominula, k církvím se dnes hlásí menšina obyvatel státu.

3. Jakkoliv je to nepříjemné si přiznat, československý lidovědemokratický režim po roce 1948 byl ve vztahu státu a církví jenom (extrémním) pokračováním sekulárního typu státu poslední čtvrtiny 19. a první poloviny 20. století. (Velmi příkře přikročil k postavení a majetku zvláště katolické církve např. stát francouzský při odluce v roce 1905, přesto v této jistě demokratické zemi nápravu této „křivdy“ nikdo nepožaduje.) To samozřejmě nikterak neospravedlňuje represe vůči duchovním osobám a institucím a omezování svobody vyznání, k nimž v Československu po roce 1948 docházelo. Lidovědemokratický stát převzal paternalisticky péči o „duchovní potřeby“ obyvatelstva tím, že církve postavil pod přísnou státní kuratelu (aniž by zasahoval do jejich věrouky) a ekonomicky je vyvlastnil (nevyplatil náhradu za majetek spadající pod revizi pozemkové reformy z roku 1947). Staral-li se o duchovní potřeby svých obyvatel prostřednictvím církví stát (a zdaleka ne všechny církve proti tomu mezi léty 1948 a 1989 protestovaly), nárokoval si i disponování majetkem. Tento stav (zjednodušeně: stát platí duchovní) přetrvává dodnes.

Reklama

4. Přes různé interpretace nebyl charakter pozemkového vlastnictví církevních institucí před rokem 1948 podle všeho totožný se současným statusem majetku soukromého právě proto, že měl sloužit věřícím občanům státu (a nikoliv potřebám církevních institucí – což nemusí být totéž; v některých církvích mají věřící laici na vnitřní záležitosti minimální vliv). Církevní instituce byly v pozemkových knihách vedeny jako vlastníci, disponování s majetkem a zejména jeho zcizení, tedy odcizení účelům duchovní péče, bylo ale omezeno souhlasem státu, resp. jeho orgánů. Podle navrhovaného zákona se stát tohoto dohledu, resp. omezení vzdává (to, že mu jako u jiných vlastníků zůstává určitá kontrola nad lesním hospodařením či zacházením s kulturními památkami, je zcela nesrovnatelné). V odlukové logice státu propříště nemá být nic do toho, jak budou církve se svým (soukromým) majetkem nakládat, tj. zda ho budou užívat pro duchovní péči, charitativní činnosti, překračující konfesijní hranice, nebo pro evangelizaci, tedy získávání dalších věřících, které je z pohledu církví zcela legitimní, a to nejen v situaci, kdy budou výhledově na věřících a sympatizantech ekonomicky závislé.

5. V současné diskuzi se směšuje nová úprava vztahu státu a církví a „náprava křivd“ z minulosti, opřená více či méně podprahově o argumenty o kulturním a civilizačním přínosu (určitých konkrétních) církví a o jejich rezistenci vůči komunistickému režimu (tedy jakási odměna za zásluhy o hodnoty, k nimž se stát hlásí). Chybí přitom alespoň rámcová shoda na cílovém stavu – jaké bude veřejné postavení všech, tedy i nově vzniklých či přišedších církví vzhledem ke státu? Bude jejich autonomie jenom ekonomická? Bude stát církve nadále registrovat či jim povolovat činnost, bude zrušeno desetileté „čekací“ období či minimální počet členů, nutný pro registraci? Jinými slovy, budou v „soutěži“ o uznání státem a vpuštění do jím monopolizovaných institucí (uzavírání sňatků, armáda, vězeňství) všechny církve, které o to budou mít zájem, ve stejné startovní pozici? Je takováto absolutní rovnost vyznání a náboženských institucí z hlediska českého státu žádoucí?

Vytvářet bez této představy, resp. bez předchozí diskuze ekonomické předpoklady pro odluku tím, že se vrátíme do stavu, kdy společenské postavení církví, autorita náboženství a základna věřících byly zcela jiné než dnes, je sice možná konzervativní, ale nepředstavuje to podle mého soudu jediné možné nebo dokonce (morálně) správné řešení, a to bez ohledu na naléhavost či dlouhodobé zanedbání této otázky. Navíc je zřejmé, že tento návrat do jedné konkrétní historické situace svým způsobem favorizuje tehdy existující církve (resp. dnešní uznané církve, které se s těmi starými dohodly). I tento rozměr přihlášení se k jistým hodnotám (a to nikoliv jen k hodnotám nedotknutelnosti soukromého majetku) předkládaný zákon bez pochyby má.

Závěrem

Pokud bych přes úvodem zmíněnou složitost téma  zjednodušil až na hranici přípustnosti, stát „vrací“ církvím také majetek, který jim kdysi jeho předchůdce, feudální panovník (či vrchnosti), udělil, aby se z výnosů staraly o spásu poddaných (v tomto smyslu, ve vztahu k vázanosti na účel a nelibovolnosti zacházení s ním, to podle mého názoru není soukromý majetek, i když jakékoliv srovnání historických právních institutů se současnými kulhá). Ze stejného důvodu (po)osvícenský panovník/stát do majetku a postavení církve zasahoval, aby tato péče byla jeho poddaným/občanům poskytována podle jeho představ (zdokonalení farní sítě, rušení řeholních domů tzv. neužitečných řádů, stálé příjmy duchovních). Místo poddaných máme dnes občany, jejichž duchovní zájmy jsou jejich soukromou záležitostí, které mohou uspokojovat u kohokoliv, a v uspokojování hmotných potřeb, např. sociální péči, spolu soutěží státní, církevní a jiné soukromé subjekty. Církvím a zejména jedné z nich chce stát nyní vrátit část majetku, který nabyly/držely/vlastnily/měly z titulu historického, ale dnes už nepřetrvávajícího monopolu na tuto (duchovní i hmotnou) péči.