Reklama
 
Blog | Pavel Himl

To sprosté slovo stát aneb O ministerstvu správné chůze

Následující text reaguje na politický požadavek „malého státu“, zaznívající v předvolební době z různých, nejen liberálních či konzervativních pozic, zároveň je také přiznanou a opožděnou polemikou s článkem historika Iva Cermana „Lidé nejsou bozi. Spravedlivá společnost a stát“ (Dějiny a současnost, 35/2, 2013, s. 10-14). Tímto dvojím zacílením je dána jistá žánrová a pojmová rozkolísanost textu.

8. června 1787 vydalo české gubernium, nejvyšší správní úřad v zemi, nařízení o tom, po jaké straně je nutné přecházet po nově zbudovaných chodnících Karlův most, tak aby bylo zabráněno „nepříjemnostem“. Tato – pravděpodobně nedodržovaná – norma demonstruje jednak detail, do něhož zacházela osvícenská státní regulace, jednak v ní můžeme hledat i výchozí principy takovýchto zásahů – nejen snahu o „zpříjemnění“ pěšího provozu, ale i o plynulost a do jisté míry zpravidelnění jakékoliv komunikace či pohybu. Úředně definovaný zájem na pohybu obyvatelstva je nadřazen svobodě jednotlivce pohybovat se podle vlastní vůle a zdá se být symbolem nesmyslné, expandující státní regulace.

Bylo by zjednodušující přirovnávat pravidla chůze po mostu k pravidlům silničního provozu a na jejich příkladě zase obhajovat nutnost regulace společenských vztahů. Ostatně jen malá část kritiků vidí jako zlo jakýkoliv stát a většinou pouze požaduje omezení jeho zasahování do života občanů, byť na míře ani na existujícím vzoru takového „malého“ státu se neshodnou. Jako negativní příklady státu pronikajícího do všech sfér života jsou tradičně uváděny totální či totalitní státy 20. století, přičemž debata, zda jsou přímým důsledkem právě osvícenského modernismu, překračuje rámec tohoto textu a je dostatečně vedena jinde. Přesto pokládám za přínosné podívat se právě na ony – v přeneseném smyslu slova – státní příkazy náležitého pohybu po mostě, abychom si ozřejmili společenské podmínky, do nichž státně-osvícenská regulace vstupovala a měla ambici je změnit. Jinými slovy: stát, jak mu intuitivně rozumíme dnes, stát zdaňující, regulující, přinucující, není v evropské minulosti zdaleka samozřejmostí, a když tyto nejrůznější regulace, omezení a kontroly odmítáme, je dobré si připomenout původní motivace pro jejich zavedení a tedy i to, co zde bylo před ním.

Reklama

Ve svém článku rozlišuje Ivo Cerman v návaznosti na (před)osvícenské filozofy důsledně společnost a stát. Společnost je mu souborem svobodně se organizujících jednotlivců v přirozených vazbách i nerovnostech, stát a zejména stát sociální 19. a 20. století vidí jako v zásadě utiskující instituci, která si solidaritu vynucuje a dobrovolnost pomoci a podpory na jedné a její zaslouženost na druhé straně tak znehodnocuje. I Cerman, resp. jím užití autoři však připouštějí, že ze svobodné vůle členů společnosti musí stát „zasahovat“ např. do sociální politiky, zdravotní péče, vzdělávání a veřejnoprávních médií. Už zde by se nabízelo se zeptat, zda se svobodná vůle členů společnosti kvalifikovaně a účinně projevuje jinak než ve státním nebo obecním rámci (např. volbami či referendem), resp. zda je sám koncept či pojem sociální politiky nebo veřejnoprávních médií představitelný v jiném než moderním státním rámci, tedy zda lze například hovořit o sociální politice jakožto systematickém spravování určitého typu záležitostí u středověkých církevních nebo městských špitálů či chudobinců.

„Společnost“ a „stát“ se jako odlišné skutečnosti mohou uplatňovat při teoretické reflexi. Je pochopitelné (a dobově podmíněné), že osvícenští filozofové stavěli „společnost“, vymezenou podle Cermana „svobodnou vůlí jednotlivců žít společně“, do protikladu k hierarchickému státu absolutistickému, který se „svobodnou vůlí“ příliš nepočítal. Byla to také legitimizace jejich učeneckého sdružování napříč státními strukturami i hranicemi. Pokud však chceme toto rozlišení používat univerzálně při (sociálně)historické analýze, nelze se neptat, kde jsou hranice této společnosti (pokud je nevymezuje právě stát či obec), jinými slovy podle čeho se rozhoduje, kdo k takové společnosti přináleží a kdo už ne. V Cermanově textu se společnost sice definuje „svobodnou vůlí žít společně“, zároveň ale přináležitost ke společnosti k takové vůli „zavazuje“, tedy této vůli do určité míry předchází a musí být zřejmě ustavená jinak než na jejím základě. Problém zůstává jak. Jakou (když ne státně-institucionální) formou se vůle „žít společně“ realizuje, tak aby měla reálný význam pro životy lidí? Tedy například také jak společnost nazná potřebnost či užitečnost opatření jako podpora v nezaměstnanosti, povinná školní docházka nebo očkování (a rozhodne se k jejich zajištění „užít“ druhotně vzniklé nebo nezávisle existující instituce státu)? Vidíme, že oddělování společnosti a státu není příliš praktikovatelné, alespoň ne při zkoumání toho, jaká lidská společenství jsou (a ne při postulování toho, jaká by měla být). Z hlediska historického, ale i politického je vlastně lhostejné, pokud „společnost“ vidíme jako primární či vždy předcházející „státu“, protože s takovou se v sociální realitě nikdy nesetkáme. Neznamená to zároveň, že by společnost byla se státem totožná co do aktivit, cílů či aspirací všech jejich členů/občanů, tedy že by se toto vše mělo odbývat jenom ve státně kontrolovaném rámci (jak se často argumentuje státem totálním). Poukazuji pouze na to, že velká část aktivit relevantních pro život jednotlivce se odehrává ve státním rámci, resp. se od něj přímo odvozuje. Státem zde samozřejmě nemyslím „(politický) režim“; chápu ho spíše jako určitou formu organizace lidských společenství, resp. lidské sociability, tedy tendence či nutnosti se pořádat a organizovat vůbec. (V tomto ohledu nerozlišuji moderní teritoriální stát a obec.) V mém chápání je to stát, který společnost, zejména společnost občanskou do jisté míry historicky „dělá“, není jí tedy protikladný, ale je zejm. v moderní době její podmínkou. V určitém pojetí stát svými identifikačními a kontrolními technikami (matrikovou registrací včetně nelibovolnosti jména, identifikačními dokumenty) dokonce svým způsobem stvrzuje existenci jednotlivce a vytváří jeho identitu, což se zastáncům konceptu svobody a nezávislosti individua může zdát až strašidelné.

Byť mají mnohé z těchto registračních a kontrolních technik starší kořeny, plošně byly zaváděny v době osvícenství. Ptát se odpůrců (silného) státu, zda alternativu spatřují ve stavu předchozím, kdy byl stát opravdu „slabší“, resp. kdy podle některých interpretací o státu ve smyslu stejného administrativního zacházení se všemi obyvateli bez ohledu na jejich majetek či status ještě nelze mluvit, je zjednodušující. Není zde ani místo historicky přiměřeně argumentovat sociálním pokrokem, emancipací a civilizačními výdobytky jako vzdělání či zdravotní péče, jejichž dostupnost je po mém soudu se státem, resp. „státním vnucením“ úzce spojena. „Vnucenou“ a relativně plošnou alfabetizací stát mimojiné umožňoval a umožňuje informovanou volbu a s mírnou nadsázkou vytváří občany z většího počtu lidí, než jaký se podílel na správě země v dobách předmoderních. Poddaní negramotní venkované se v předmoderní době mohli nakrásně chtít hlásit k (vzdělanecké, politické či kulturní) „společnosti“ a spoluovlivňovat její rozhodování, bylo by jim to ale až na výjimky málo platné.

Jistě, je možné to odbýt jako pokrokářsko-modernistická klišé, je možné poukazovat na nejednoznačnost či ambivalenci státní modernizace, na to, že vzdělání, zdravotní péče nebo práva volit a spolurozhodovat zdaleka (a vědomě) nejen v 19. století nevyužívali všichni, jimž se tohoto „dobra“ od státu dostalo. Nebudu kontrafaktuálně uvažovat, kudy by se vývoj byl mohl ubírat za hypotetické menší míry „nucení“ či regulace, historie není experimentální, ale interpretativní věda. Na možné (a proveditelné) alternativy silného nebo naopak slabého státu se ostatně můžeme podívat v bližším či vzdálenějším sousedství dnešní České republiky, každý z těchto pohledů ale pravděpodobně povede geograficky jiným směrem.

Přes veškerou oprávněnou kritiku osvícenského projektu a modernity vůbec jsem toho názoru, že správa veřejných záležitostí včetně záležitostí sociálních, ale i justice, vzdělávání, věda či ochrana zdraví stále spočívají na osvícenských fundamentech a že se z nich udržují. Stát přitom hraje důležitou roli v dostupnosti těchto práv či statků. Na nesamozřejmost a historickou „mladost“ alespoň přibližně rovného přístupu k právu, vzdělání a sociální pomoci, ale třeba i garanci neškodnosti léků či potravin často a rychle zapomínáme. Soukromé ochranné agentury místo policie, neexistence hasičů nebo (jisté typy) zdravotnictví pouze za hotové jsou sice extrémní, ale logické důsledky dekonstrukce (sociálního) státu. Jistě, velká většina lidí před 18. století žila i bez policie, očkování nebo sjízdných a osvětlených ulic, ale to zřejmě nebude ten stav, který by si odpůrci státu přáli. Pobuřuje-li nás v úvodu zmíněný nápad regulovat směr chůze po Karlově mostě, zvedáme-li hlas a vstupujeme-li do veřejného prostoru, dokládá to naši vlastní emancipovanost a schopnost nést odpovědnost. Můžeme mít pocit, že jsme toho dosáhli jen a jen vlastní silou a že nemáme historické předchůdce, kteří tuto emancipaci umožnili – třeba i budováním státu. Můžeme se ale také ke kořenům této emancipace a odpovědnosti přihlásit.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama