V říjnu 2018 jsem přispěl do projektu „2000 slov dnes“, zaměřeného na roli akademiků a akademiček a vědy v dnešní společnosti, úvahou, kterou v plném rozsahu nyní publikuji zde:
Od doby, kdy několik českých vědců (žena mezi nimi pokud vím žádná nebyla) v červnu 1968 podnítilo sepsání prohlášení „2000 slov“, se věda a svět výrazně změnily. V Česku nepožíváme jenom svobody bádání, ale i relativní svobody v tom, jak rámec našeho bádání organizujeme. Stát je přesto silným hráčem, protože vysoké školy zřizuje a především z velké části financuje. O tom, co je hodné výzkumu, rozhodujeme a jeho výsledky hodnotíme také sami. Vědecké a redakční rady a grantové panely nejsou utvářeny ale demokraticky, ale meritokraticky – vědecky zasloužilejší tam rozhodují o směru, jakým se poznání má ubírat, i o tom, kdo ho má provozovat. Slyšíme-li tedy dnes častěji, že do vědy demokracie nepatří, vychází to mj. z představy vědy jako konkurenční záležitosti a jejích představitelů coby manažerů, soutěžících… o co vlastně? O uznání, Nobelovu cenu, peníze? Je věda konkurenčním prostředím ze své podstaty, nebo se do ní promítají různé ideologie jako třeba právě ideologie soutěže? Soutěžíme ve vědě, abychom poznali něco nového, nebo abychom to poznali (publikovali, patentovali) dříve než ostatní? Bez soutěže by se vědecké poznání dále neposouvalo?
Byť si oprávněně hlídá svou institucionální autonomii, je věda společenská instituce; nic jako samo ze sebe vznikající poznání neexistuje. Vědci a vědkyně také nemluví pouze k jednomu globálnímu publiku. Kým jsme a jací máme být říkají v různých jazycích médiím, univerzitám, národům, skupinám i jednotlivcům. Ani z českého veřejného prostoru vědci nezmizeli, jen na rozdíl od roku 1968 už nepanuje jednoznačné hodnocení toho, co společnosti říkají. I když posouvá poznání stále dál, nemusí být věda totiž jen emancipační či progresivní. Někteří historikové (a maskulinum je zde na místě) explicitně či intuitivně píší tak, jako by dobře už bylo někdy dřív, a společenské změny vidí jako civilizační úpadek. Byť nedominují, nacházejí v pluralitě hlasů sluchu. Je to, že (sociální) věda nemluví jedním silným hlasem, důsledek postmoderního zpochybnění autorit?
Nejen že věda jako taková je společenská instituce. Jako vědci a vědkyně nejsme pouze součástí vědeckého „provozu“, ale ve svých laboratořích a knihovnách jsme také součástí společnosti a ze společnosti si do vědy přinášíme naše postoje. Obojí se navzájem podmiňuje. V posledních třiceti letech jsme také součástí oné celospolečenské soutěže o uznání, zásluhu a vposledku přežití. Výkonovým neoliberalismem je málokdo semletý tak jako akademici. Prošli jsme konkurzy, máme úvazky a bereme si další a soutěžíme o granty. Vystupujeme-li veřejně či zkoumáme-li angažovaně situaci neprivilegovaných společenských vrstev v současnosti či minulosti a říkáme-li implicitně, jak život zlepšit, jak nám mohou věřit učitelka ze základní školy, paní na úklid nebo skladník v Amazonu, kteří si nemohou vzít druhý úvazek nebo grant, aby si udrželi společenský standard nebo uplatili byt v Praze? Jak nám mohou věřit, když zejména my mladší nejsme sami se svou situací spokojeni, přitom ji ale nedokážeme strukturálně změnit? Že „kazatelskou“ věrohodnost, kotvící v jisté intelektuální a sociální nadřazenosti, akademici ve společnosti ztratili, je tak snad i dobře.
Vědci si proto, že jsou vědci, větší sluch veřejnosti nárokovat nemohou. Na čem je dnes společenskou relevanci vědy možné založit? Je možné spojit meritokratičnost s demokracií a neupadnout přitom právě do paternalistické „popularizační“ pozice? Sociální vědy v tom mají jistě jinou pozici než vědy přírodní a technické, společná jim ale je veřejnost ve smyslu financování z veřejných zdrojů. Z toho nevyplývá, že mají zástupcům veřejnosti skládat účty z jejich vynakládání. Mají ale hledat způsoby, jak sdílet výsledky veřejně placeného výzkumu, aniž by za ně bylo třeba znovu platit. A vedle sdílení vědy coby veřejného statku je další výzvou kolaborativnost. Výzvou proto, že si zatím neumíme představit, co by opuštění ideologie výkonu ve vědě a společnosti znamenalo, ani jak k němu vlastně přistoupit.