Nepopírám, že i „budování socialismu“ a komunismus lidé mysleli vážně a i s těmi nejušlechtilejšími úmysly (alespoň někteří z nich). Zkušenost však ukazuje, že „komunismu“ cosi chybělo a že v konečném důsledku přinesl více lidského utrpení, než slibovaných výhod.
_______________

O sympatie lidí s Kristem bych se tolik nebál.
Otázku bych směroval spíše tam, zda aktivity, které jako lidé podnikáme, jsou skutečně vedeny Kristem (jeho přáním), zda mají tak říkajíc „Božího Ducha“.

(Což si myslím je otázka platná obecně, nezávisle na konkrétní z církví ani na stavu tazatele.)

???
_______

Jan Pavel II. (papež) věděl VELMI dobře co píše, když říkal, že nejvyšší mravní autoritou je (a být má) LIDSKÉ SVĚDOMÍ.

(Tj. ne HIML, ne „manažer“, ne stát, ani církev, či někdo z těch, kdo ji/je vedou…)

Problémem však je podle mne to, že kdykoliv se lidský intelekt pokusil o takovýto akt „sociálního“ (či socialistického) „inženýrství“, končilo to téměř vždy HŮŘE, než domu bylo před tím…

(Hitlerova koncepce „čisté rasy“, komunistická „převýchova“ rómů, dělníků, rolníků i celého národa atd.)

Otázkou je, zda určitý krok „zpět“ (uznání omylu, náhrada škody – alespoň tedy vrácení majetku do původního stavu atd.) není nakonec přeci jen lepším řešením než potřeba dotyčných „manažerů“ jít přes mrtvoly.

Vzhledem k tomu, že Bůh se však rozhodl život nám lidem darovat, komunikoval bych to asi i tak, že „majitelem sebe sama“ jsme my sami. (Či alespoň jsme za svůj život Bohu odpovědní.)
__________

Stran vašich aktivit (ve smyslu církve, kterou zastupujete) vámi popisované domovy a služby byly užitečné tehdy – stejně, jako jsou užitečné dnes.

Budete-li vedeni RESPEKTEM k lidem (tak jako individualitu každého respektoval i Kristus), jsem přesvědčen, že se i vám podaří lásku Boha zprostředkovávat a lidem ji nabízet.

Přispěvatel níže má pravdu že i politici jsou „jen lidé“ (alespoň co do ideálů zmiňovaných Vámi výše.)

Otázkou ale asi je, zda není na místě se o „nezištnosti“ jako takové alespoň zamyslet.

V ŘKC se v této souvislosti zamýšlí např. nad zkušeností sv.Ignáce (zakladatele Jezuitského řádu):
Byl voják a horlivě sloužil státu. Až nezištně atd. Po svém úrazu prošel osobní krizí a na místo služby „státu“(a válčení) se rozhodl sloužit raději Bohu.

Ve vší úctě k hodnotám jako jsou „vlast“ a „vlastenectví“ se domnívám, že je správné přemýšlet i o tom, zda „flustrace“ neplynou z toho, že člověk usiloval (na prvním místě) o nepravou věc.

Možná je to jen o tom, že nevidíme na prvním místě Boha, potažmo Krista.

(Zklamání a zatrpklost jsou toho pak důsledkem.)

Nic proti, avšak nemile se věc nafukuje v řádu demokratickém, volbě podléhajícímu. Problém stávajícího státu tedy je vždy především jeho démos.
Zde tuzemský, odkojen mýty o husitech, bílých horách, koniáších a stoletích temna rád kompiluje, a z důvodů levných DVDček katolickou církev odmítá.
Klidně ať, ale tato není onou, kterou mu předváděl Vávra, Zápotocký a StB a Neu SocDem doma.

Určitý dnešní fňuk a stesk po pořádku souvisí vždy s neřádem, který zde kvete.

Takový směr církví, třeba u sousedů za chaloupky, později v Andách, by zde tedy vůbec neuškodil, a: Times they are a changin.

A tak bez peněz do revoluce nelez!

Tak co byste chtěl.