V roce 1989 mi bylo osmnáct. Byli jsme obyčejná, ničím nevyčnívající rodina. Svůj dospělý život jsem jako typické Husákovo dítě trávil emancipací od rodinných strachů. Strachu, jestli se dostanu na vysokou školu, strachu poté, co mě během sametové revoluce v Českých Budějovicích legitimovali tajní policisté, strachu ze zahraničí, kam jsem v roce 1994 šel na studia, strachu z veřejné prezentace svých názorů. Snažil jsem se, využíval otevřevších se možností a zároveň jsem nasával „porevoluční“ vědomí, že nárok na slušný život má jen ten, kdo si ho zaslouží. Úspěšně jsem se zúčastnil obou vln kupónové privatizace. Když mé mámě, která žije v pohraničí, hrozila pár let před důchodem nezaměstnanost, řekl jsem jí: „Měla ses líp učit německy.“ Dodnes mě za to hanba fackuje.
Po návratu z doktorátu v Německu mě čekal pokoj v podnájmu na pražském sídlišti. Nějak mě nenapadlo, že bych si za práci na plný úvazek (v roce 1999 7 tisíc hrubého) mohl chtít dovolit samostatné bydlení. Později, na vysoké škole, jsem se sice trochu ozval, ale bylo mi řečeno, že chtít se za svůj plat uživit může až docent, asistent nemá nárok. Odbory? Socialistický přežitek. Podívej se na kolegy, kteří mají dva úvazky nebo aspoň grant. Když máš k úvazku grant, ušetříš si na byt a ještě bude tvoje pracoviště dobře hodnoceno. Že se pracovat nedá více než na 100%, nějak nikdo nechtěl vědět. Nechce dodnes, jak jsem se dozvěděl od spolužaček za základní školy. Zdravotní sestra chodí ještě uklízet, aby uživila dvě děti. Je tohle ten svět širokých možností pro každého, kdo si je dokáže zasloužit?
Ústa plná kovu
Byl to vlastně, zpětně viděno, unikátní experiment, jehož součástí jsem byl – přeměna jednoho společenského systému na jiný. Měnila se i očekávání, která máme (mít) od života: zčásti vnucený kolektivismus nahradil individualismus a spoléhání se výhradně na sebe. Od státu nic nečekej. Stát je špatný hospodář. Dobré věci nejsou zadarmo. K pozitivům polistopadového vývoje ale nutno přičíst zachování bezplatného veřejného školství a solidárního důchodového a zdravotního systému. Na rozdíl od transformačních zemí na východ od nás není v Česku nutné platit lékařské výkony, ani si před operací shánět léky a zdravotnický materiál. Příznačné pro systém jsou ale sbírky na nákladnou léčbu těžkých diagnóz. Mám strach, že kdyby někdo z mých blízkých takovou léčbu potřeboval, nebudu reklamně natolik zdatný, abych sbírku zorganizoval. Budu se mít kam obrátit? Sbírky plastových víček jsou projevem solidarity s konkrétním těžkým osudem, zároveň ale projevem nedůvěry ve státní zdravotnický systém, který se bez externích zdrojů s nemocí poprat nedokáže. Hranice mezi solidaritou a zásluhovostí, mezi zdravím a sociálním statusem přitom probíhá našimi ústy. Školní zubní prohlídky jsou „relikt komunismu“, představa, že zubař může být na pojišťovnu, mezi některými mými pražskými známými taktéž. (Deseti)tisícové částky za bílé zubní náhrady ale platíme ochotně i my, kdo ho na pojišťovnu máme a pravidelně čistíme kartáčkem Curaprox. Ústa plná kovu jsou jaksi „východní“, že.
Zatímco státní socialismus sliboval zářné zítřky, staví kapitalismus, aspoň v mém okolí, na vyvolávání strachu o budoucnost. Jak se zajistíš na stáří? Nikdo ti nic nedá! (Ostatně i u kalvinistických pra-kapitalistů vycházela neúnavná činorodost podle Maxe Webera také z obav, z obav z nevědomosti, zda budou spaseni.) Strach máme mít v první řadě o budoucnost vlastní, nikoliv o budoucnost ostatních či obce v antickém smyslu. Problém není jenom v tom, kde ta „obava o sebe“ končí, ale především v tom, že být zajištěný ve světě, kde významná část lidí zajištěná není, nebude ani ve vlastnickém bydlení s ostrahou žádný med. Tušíme to, ale nechceme to vědět. „Máte být odpovědné k sobě samým jako my“, opakujeme našim matkám před důchodem, kambodžským šičkám našich džín, spolužačkám s dvěma zaměstnáními, lidem s plným úvazkem a minimální mzdou. Odpovědnost se projevuje tím, že člověk nejen kupuje příslušné (většinou bankovní) produkty (hypotéku, pojištění), ale „odpovědně“ si volí i profese, kde vydělává dost na to, aby si je mohl koupit a udržet v běhu bankovní systém. Udržet v běhu přitom znamená umožnit vytvářet zisk, protože z jiného důvodu soukromé banky nevznikají. Proč by ale učitelka na základní škole měla mít druhé zaměstnání, aby jí bankovní úředník prodal hypotéku, aby se nemusela bát toho, čím jí banka, televize, billboardy a náš jazyk straší, a aby sám bankéř měl na hypotéku, ovšem výhodnější a vyšší? Je odpovědnější ten, kdo za cenu nízkého platu a společenského statusu pracuje jako učitelka, zdravotní sestra nebo pečovatel, nebo ten, kdo si může vzít hypotéku? A pokud se takto zeptáme, není už to „vyvolávání třídní nenávisti“?
Pomáháme vám se zadlužit
Hledat podstatu našeho dnešního světa, toho, jak smýšlíme a vypovídáme sami o sobě, bych budoucím historikům doporučil v reklamě. Reklama za peníze slibuje budoucí štěstí, ale může se přetrhnout, aby si o naše peníze neřekla. „K nákupu dárek zdarma!“ Za dárky se jinak platí? „Pomáháme vám plnit vánoční přání!“ Jak pomáháme? Prodejce nám dělá nějakou milost, že si u něj můžeme nakoupit? Reklamu, cílící na děti a bezbranné osoby v uzavřených zařízeních, svorně odsoudíme jako „šmejdovskou“. Reklama na pojištění výdělku v případě nemoci dítěte s fotkou nemocného caparta a láskyplné matky a sloganem „Chci být se svým broučkem doma“ nám přijde v pořádku. Kdo by nechtěl? Jsem nezodpovědný rodič, krkavčí matka nebo socka, když nemám na pojištění peníze a pouze například požaduju, aby stát lépe vymáhal výživné? Nebo když se s dvěma dětmi jen taktak uživím? Jediným účelem reklamy je získat více zákazníků a jejich peněz, pročež se nejlépe hodí děti, blízcí, zdraví, štěstí, krása, úspěch. Nestaráme-li se o ně, nejsme odpovědní.
Reklama nám říká, že štěstí, bezpečí a úspěch jsou individuální, zásluhové a koupitelné statky. Něco, co jsme před rokem 1989 obdivovali v západoněmeckých katalozích. Starat se o druhé, o společnost, o ty, kteří si byt, dobrého doktora nebo soukromou školu koupit nemohou, nebo kteří nemají sociální kapitál, ambice či jen možnost poslat své děti na dobrou veřejnou školu, můžeme až tehdy, když se dobře a ještě lépe postaráme sami o sebe. To, spolu s tvrzením, že prostřednictvím obchodu se naše dobro a blahobyt rozšíří i k těm, s nimiž obchodujeme, byla hlavní poučka i mého kapitalismu. Pak jsem v Kambodži, při jedné ze svých svobodných cest, viděl pracovní podmínky tamních textilních dělnic a poučka se zakymácela.
Stále víc mám pocit, že globální kapitalismus je jako hra letadlo. Vždycky se můžeš snažit, abys na tom byl lépe než tvůj bližní. Dokonce to je ta hnací síla. A že je to na jeho úkor? Pro vzdálené „poražené“ kapitalismu, pro pěstitele našich zimních jahod a řezaných růží nebo horníky, dobývající v Africe drahé kovy do našich mobilů, máme buď nevědomí nebo fair trade projekty, pro ty blízké máme charitu. Všechny sny o spravedlivém světě se přece zvrhly v sociální inženýrství a gulagy!
Největším úspěchem kapitalismu je rozšíření přesvědčení, že společenské vztahy na úkor někoho jiného jsou přirozené. Napsal to přece Darwin. Solidarita je konstrukt, který lze vynucovat jenom právě do té míry, kolik činí minimální mzda nebo podpora v nezaměstnanosti. Ony „přirozené“ nerovnosti kapitalistický stát kultivovaně udržuje, aby nikoho nebolely napohled jako bezdomovci v ulicích.
S konečnou platností se zřejmě nedá určit, zda je člověk z podstaty dobrý, nebo sobecká „zlá opice“. Co se ale ovlivnit alespoň zčásti dá, je, na jakém z těchto předpokladů budeme my a naše instituce a politické systémy stavět. Z mé zkušenosti mi přijde, že ideologie, tedy soubor představ o světě a jeho fungování, kterou jsme po roce 1989 vstřebávali, a její operační nástroj reklama si vybírá tu zlou, sobeckou stránku, aby ji posílila a poslala dál do světa. Za účelem zisku pro jedny a příslibu štěstí pro druhé. Ten cynismus, stojící za barevným reklamním klipem, na louce zalité sluncem a plné šťastných lidí, v podstatě jakési sofistikovanější „šmejdovství“, mi na té české trasformační podobě tohoto společenského systému vadí nejvíc. Zároveň ale odmítám uvažovat o světě, který jsem zažil před rokem 1989, jako o jediné variantě k němu. Jsou-li podstatou demokracie svoboda, rovnost a bratrství jako cíle, ke kterým směřujeme, nesmíme dopustit, aby jeden z nich dostával na frak na úkor jiného. Zdá se mi, že rovnosti jsme něco dlužni.