Tarifní
složka platu tvoří podle rektora MU Petra Fialy asi 40% příjmu jeho
zaměstnanců, zbytek pochází z grantů, výzkumných záměrů a spolupráce
s aplikační sférou. Nabízí se tedy otázka: K čemu samotné tarifní
platy jsou, co za ně stát, který se na nich prostřednictvím platby na studenta
podílí, od vysokoškolských pedagogů požaduje? A otázka související: jakou roli
mají hrát v systému grantové prostředky?
Grantový
systém tak, jak se ustavil v polistopadovém Česku, je alespoň
v humanitních disciplínách kocourkovsko-potěmkinovskou parodií financování
vědy v příslovečném vyspělém světě či chcete-li západní Evropě. U vysokoškolských
pracovníků se automaticky předpokládá, že se o podporu bádání budou ucházet
formou grantů, které mají stejně tak jako jiné projekty a výzkumné záměry krýt
nejen hmotné náklady daného výzkumu (zařízení, knihy, cestovné), ale v nezanedbatelné
míře i náklady osobní, tedy platy.
Absurdita
systému vynikne při studiu grantové žádosti: řešitel projektu, který je již
zaměstnán na celý úvazek, tedy 100%, uvádí, že řešení grantu bude věnovat
řekněme 25% své pracovní kapacity (aniž by si ovšem odpovídajícím způsobem svůj
dosavadní úvazek snížil) a na těchto (již ze stávajícího úvazku zaplacených)
25% procent žádá z grantu odměnu, má tedy mít jednu a tutéž práci
honorovánu dvakrát. Tvoří-li tarifní plat imaginárního zaměstnance akademického
pracoviště 40% jeho příjmů a má-li tento pracovník plný úvazek, hodnocený právě
tarifním platem, pak vzhledem k tomuto úvazku de facto podává výkon na 250%.
Jaký výkon tedy stát očekává za „pouhý“ tarifní plat? Alespoň občasnou fyzickou
přítomnost na pracovišti, případně předčítání ze skript, opakované rok co rok? Výzkum,
neustálé kladení otázek a jejich integrální propojení s výukou přitom
představují u vysokoškolského pedagoga vlastní náplň jeho práce a odlišují ho
od pedagoga středoškolského. Základní platy, ale i podmínky práce (druhy smluv,
sabaticaly) na vysokých školách v západní Evropě toto zohledňují. To, jak
si vysokoškolských pedagogů cení český stát, se projevuje právě na tarifních
platech a nikoliv na číslech, agregovaných z nejrůznějších zdrojů.
V západní
Evropě samozřejmě financování prostřednictvím vysoutěžených projektů existuje,
ale z těchto peněz nejsou většinou placeni lidé, kteří již mají plný univerzitní
úvazek (předpokládá se totiž, že na víc než na 100% pracovat stejně nemohou).
Z projektových prostředků se také zřizují pracovní místa, ovšem ta jsou
placena výhradně z nich a po skončení projektu (alespoň oficiálně)
zanikají. Prostředky projektové a platové se navíc proporčně kombinují – žádáte-li
ze zahraniční univerzity o stipendium, je třeba často uvést, zda a
v jaké výši vám po jeho dobu případně poběží plat v mateřské
instituci. V Česku jsme k „dorovnání platů“ zvolili grantovou, tedy flikovací
a „nekonflitkní“ cestu, místo abychom zpřísnili kritéria pro všechny akademické
pracovníky a požadovali jejich dostatečné základní ohodnocení podobně jako u
soudců a zčásti lékařů (ti mají místo grantů noční a víkendové služby).
Zároveň
jsme se naučili dívat se na celou věc z druhé strany: úvazky a tarifní
platy jsou v akademickém světě věc virtuální a nikdo rozumný je nebere
vážně. Plnému úvazku ve veřejné správě nebo v byznysu odpovídá akademický
úvazek řekněme na oněch 200%-250%. Ten se stává normou a nikoliv
mnohoobročnictvím – u mnoha badatelů se tak dozvídáme, kde všude současně
působí (VŠ veřejná a soukromá zároveň ústav AV a k tomu ještě ta či ona expertní
komise), naposledy u bývalého děkana plzeňské právnické fakulty, který vedle
akademické funkce pracoval jako ředitel Ústavu státu a práva AV ČR a zároveň ve své advokátní kanceláři. Z mnoha
zdrojů je placen výkon jednoho člověka na 100%. Obětí jsou samozřejmě
studující, na které pak mnohdy nezbývá čas.
Netvrdím,
že soutěžení o veřejné prostředky na výzkum nemá smysl (zastávám spíše opak)
nebo že za podpory grantových agentur nebylo leckdy dosaženo přínosných
výsledků. Dosavadní česká zkušenost však příliš nesvědčí o tom, že mezinárodní konkurenceschopnosti
dosáhneme tím, že do podfinancovaného systému rozhodíme ne vždy koordinovaně
peníze v podobě několikaletých indiviuálních projektů. Nejvlastnějším prostředím
pro dlouhodobou, systematickou a inovativní vědeckou práci jsou vysoké školy
s jasným kariérním řádem, který vyučující zbavuje existečních starostí a také
pravidelné grantové administrativy. Nelze proto souhlasit s poněkud
pokryteckým oddělováním jakéhosi „základního provozu“ (tarifní plat) a
„vědeckého výkonu“, neřku-li „excelence“ (grant). U vysokoškolských pedagogů
musí být věda neoddělitelně spjata s výukou a podle toho mají být tito i
rekrutováni (a oceněni).
Ve
veřejném akademickém prostoru dnes probíhá intenzivní debata o vědeckém výkonu
a jeho hodnocení. Neměla by se vyhnout principům dosavadního fungování české
vědy, měla by se zásadně zabývat právě grantovým systémem v kvalifikovaném
a nikoliv povrchním srovnání s financováním vědy v jiných zemích.
Toto srovnání nesmí být pouze kvantitativní, nýbrž musí být v případě
vysokoškolských pedagogů zasazeno do kontextu vzdělávacích soustav, tarifních
platů, pracovních smluv, zabezpečení výuky a společenského ohodnocení. Musí
přitom jít o fundamentální diskuzi všech zúčastněných a nikoliv o úřednické
„vypořádávání připomínek“ k jednostranným reformním projektům, placeným –
jak jinak – z grantů.
Text vyšel v upravené podobě v Lidových novinách 6. 10. 2009.