Reklama
 
Blog | Pavel Himl

Jsou granty fíkovým listem českého vysokého školství?

Ve výsledcích výzkumu českých vysokoškolských pedagogů na stránkách MŠMT se opět dočítáme, jak (relativně) vysoké mají platy. Průměrný plat asistenta filozofické fakulty Masarykovy univerzity podle LN z 22. 9. 2009 dokonce přesahuje 40 tisíc korun. Na co si tedy ti akademici stále stěžují?



Tarifní
složka platu tvoří podle rektora MU Petra Fialy asi 40% příjmu jeho
zaměstnanců, zbytek pochází z grantů, výzkumných záměrů a spolupráce
s aplikační sférou. Nabízí se tedy otázka: K čemu samotné tarifní
platy jsou, co za ně stát, který se na nich prostřednictvím platby na studenta
podílí, od vysokoškolských pedagogů požaduje? A otázka související: jakou roli
mají hrát v systému grantové prostředky?

Grantový
systém tak, jak se ustavil v polistopadovém Česku, je alespoň
v humanitních disciplínách kocourkovsko-potěmkinovskou parodií financování
vědy v příslovečném vyspělém světě či chcete-li západní Evropě. U vysokoškolských
pracovníků se automaticky předpokládá, že se o podporu bádání budou ucházet
formou grantů, které mají stejně tak jako jiné projekty a výzkumné záměry krýt
nejen hmotné náklady daného výzkumu (zařízení, knihy, cestovné), ale v nezanedbatelné
míře i náklady osobní, tedy platy.

Absurdita
systému vynikne při studiu grantové žádosti: řešitel projektu, který je již
zaměstnán na celý úvazek, tedy 100%, uvádí, že řešení grantu bude věnovat
řekněme 25% své pracovní kapacity (aniž by si ovšem odpovídajícím způsobem svůj
dosavadní úvazek snížil) a na těchto (již ze stávajícího úvazku zaplacených)
25% procent žádá z grantu odměnu, má tedy mít jednu a tutéž práci
honorovánu dvakrát. Tvoří-li tarifní plat imaginárního zaměstnance akademického
pracoviště 40% jeho příjmů a má-li tento pracovník plný úvazek, hodnocený právě
tarifním platem, pak vzhledem k tomuto úvazku de facto podává výkon na 250%.
Jaký výkon tedy stát očekává za „pouhý“ tarifní plat? Alespoň občasnou fyzickou
přítomnost na pracovišti, případně předčítání ze skript, opakované rok co rok? Výzkum,
neustálé kladení otázek a jejich integrální propojení s výukou přitom
představují u vysokoškolského pedagoga vlastní náplň jeho práce a odlišují ho
od pedagoga středoškolského. Základní platy, ale i podmínky práce (druhy smluv,
sabaticaly) na vysokých školách v západní Evropě toto zohledňují. To, jak
si vysokoškolských pedagogů cení český stát, se projevuje právě na tarifních
platech a nikoliv na číslech, agregovaných z nejrůznějších zdrojů.

Reklama

V západní
Evropě samozřejmě financování prostřednictvím vysoutěžených projektů existuje,
ale z těchto peněz nejsou většinou placeni lidé, kteří již mají plný univerzitní
úvazek (předpokládá se totiž, že na víc než na 100% pracovat stejně nemohou).
Z projektových prostředků se také zřizují pracovní místa, ovšem ta jsou
placena výhradně z nich a po skončení projektu (alespoň oficiálně)
zanikají. Prostředky projektové a platové se navíc proporčně kombinují – žádáte-li
ze zahraniční univerzity o stipendium, je třeba často uvést, zda a
v jaké výši vám po jeho dobu případně poběží plat v mateřské
instituci. V Česku jsme k „dorovnání platů“ zvolili grantovou, tedy flikovací
a „nekonflitkní“ cestu, místo abychom zpřísnili kritéria pro všechny akademické
pracovníky a požadovali jejich dostatečné základní ohodnocení podobně jako u
soudců a zčásti lékařů (ti mají místo grantů noční a víkendové služby).

Zároveň
jsme se naučili dívat se na celou věc z druhé strany: úvazky a tarifní
platy jsou v akademickém světě věc virtuální a nikdo rozumný je nebere
vážně. Plnému úvazku ve veřejné správě nebo v byznysu odpovídá akademický
úvazek řekněme na oněch 200%-250%. Ten se stává normou a nikoliv
mnohoobročnictvím – u mnoha badatelů se tak dozvídáme, kde všude současně
působí (VŠ veřejná a soukromá zároveň ústav AV a k tomu ještě ta či ona expertní
komise), naposledy u bývalého děkana plzeňské právnické fakulty, který vedle
akademické funkce pracoval jako ředitel Ústavu státu a práva AV ČR a zároveň ve své advokátní kanceláři. Z mnoha
zdrojů je placen výkon jednoho člověka na 100%. Obětí jsou samozřejmě
studující, na které pak mnohdy nezbývá čas.

Netvrdím,
že soutěžení o veřejné prostředky na výzkum nemá smysl (zastávám spíše opak)
nebo že za podpory grantových agentur nebylo leckdy dosaženo přínosných
výsledků. Dosavadní česká zkušenost však příliš nesvědčí o tom, že mezinárodní konkurenceschopnosti
dosáhneme tím, že do podfinancovaného systému rozhodíme ne vždy koordinovaně
peníze v podobě několikaletých indiviuálních projektů. Nejvlastnějším prostředím
pro dlouhodobou, systematickou a inovativní vědeckou práci jsou vysoké školy
s jasným kariérním řádem, který vyučující zbavuje existečních starostí a také
pravidelné grantové administrativy. Nelze proto souhlasit s poněkud
pokryteckým oddělováním jakéhosi „základního provozu“ (tarifní plat) a
„vědeckého výkonu“, neřku-li „excelence“ (grant). U vysokoškolských pedagogů
musí být věda neoddělitelně spjata s výukou a podle toho mají být tito i
rekrutováni (a oceněni).

Ve
veřejném akademickém prostoru dnes probíhá intenzivní debata o vědeckém výkonu
a jeho hodnocení. Neměla by se vyhnout principům dosavadního fungování české
vědy, měla by se zásadně zabývat právě grantovým systémem v kvalifikovaném
a nikoliv povrchním srovnání s financováním vědy v jiných zemích.
Toto srovnání nesmí být pouze kvantitativní, nýbrž musí být v případě
vysokoškolských pedagogů zasazeno do kontextu vzdělávacích soustav, tarifních
platů, pracovních smluv, zabezpečení výuky a společenského ohodnocení. Musí
přitom jít o fundamentální diskuzi všech zúčastněných a nikoliv o úřednické
„vypořádávání připomínek“ k jednostranným reformním projektům, placeným –
jak jinak – z grantů.

Text vyšel v upravené podobě v Lidových novinách 6. 10. 2009.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama