Reklama
 
Blog | Pavel Himl

Profesoři v záři majestátu

Je to zvláštní situace - ten, kdo má konat, prezident, jmenující podle platného zákona profesory vysokých škol, konat nechce. Zástupci dotčených, tedy akademiků, by byli rádi, kdyby prezident konal. Podle Rady vysokých škol má "jmenování profesorů prezidentem [...] větší vážnost a symboliku". Prezident si přeje novelu vysokoškolského zákona, která by mu kompetenci jmenovat profesory odňala, jeho vláda mu jde úslužně na ruku (a slovy rektora Beka vytahuje z klobouku nejnověji předsedu Senátu coby jmenující osobu) a obě vysokoškolské reprezentace (Česká konference rektorů a Rada vysokých škol) novelu odmítají jako nesystémovou. Jmenování někým jiným než prezidentem podle některých akademiků údajně nejen snižuje veřejnou vážnost profesorského titulu, ale vystavuje tento akt i potenciálním politickým vlivům, pokud by ho například prováděl ministr školství. Chtěl bych se zamyslet, co tato situace vypovídá nikoliv o prezidentovi Zemanovi, ale právě o akademicích, o tom, jak vnímají sami sebe, a také o politicích, kteří o vysokém školství budou rozhodovat.

Začněme u těch druhých. Pravděpodobný předseda nové vlády, Bohuslav Sobotka, odmítl možnost, že by vysoké školy jmenovaly své profesory samy, která z jejich strany také občas zazní: „Nesouhlasíme s možností, že by profesory mohly jmenovat jednotlivé školy, protože by to dříve či později vedlo k rozvolnění kritérií pro jmenování profesorů a titul by ve společnosti devalvoval“. Prokázal tím nejen neporozumění statusu veřejných vysokých škol a jmenovacímu řízení, ale i jisté souznění se Zemanovým odporem jmenovat Martina Putnu profesorem, byť v jeho případě to bylo z důvodů deklarovaně „mravně-estetických“. Dnes jmenující prezident, ani případně jmenující předseda Senátu či ministr školství tu přece nejsou od toho, aby přezkoumávali odbornou kvalifikaci kandidátů na profesorský titul, od toho je tu pouze a jedině vědecká rada dané univerzity. Oprávnění provádět jmenovací řízení, které odbornou úroveň garantuje, univerzitám uděluje akreditační komise. O akreditačním řízení je jistě možné vést diskuzi v akademické veřejnosti. Pokud se s nadsázkou zmiňuje, že jmenující prezident/ministr má zabránit tomu, aby se profesorem nestal například kanibal, poukazuje to na takřka nulový manévrovací prostor jmenujícího – jeho úřad přezkoumá všechny náležitosti a on pak jednou rukou podepíše a předá jmenovací listinu. Jmenující nemá podle mého názoru posuzovat ani morální či jakékoliv jiné vlastnosti kandidátů. Pokud se kandidát na profesora (či soudce) řádně kvalifikoval (kvalifikační požadavky zde hodnotí sbor odborníků, resp. příslušníků vědecké komunity, která takto samosprávně rozhoduje sama o sobě), má být bez odkladu jmenován. Na rozdíl od soudců je zde jistou komplikací právě překryv státní moci a veřejnoprávního, tedy záměrně na politických vlivech nezávislého statusu vysokých škol, přičemž tradice jmenování prezidentem přetrvala z doby, kdyby byly vysoké školy státní a jejich profesoři de facto státními úředníky. Na státních vysokých školách například v Německu jsou ale profesury funkčními místy a nemají nic společného s českými kvazišlechtickými tituly, vázanými na osobu a nikoliv na pracovní místo. Domnívat se, že i v dalších západoevropských zemích, kde profesory nejmenuje jedna centrální instance, ale jejich kvalifikaci prověřují a zaměstnávají je samy univerzity, dochází k jakémusi „rozvolnění kritérií“, by bylo úsměvné.

Ze strany akademiků lze slýchat jednak obavu ze snížení vážnosti profesur, kdyby nejmenoval prezident, jednak obavy z politizace jmenování, kdyby ho prováděl ministr. Prezident, předseda Senátu i ministr školství jsou ale přece státními úředníky (byť generovanými politicky) a ve své jmenovací funkci se podle toho musejí chovat. Obava z politizace svědčí spíše o nedůvěře v profesionalitu a nestrannost úředních postupů. Je to nedůvěra, která ale možnost takovéhoto neprůhledného stranického jednání paradoxně posiluje, protože jí vůbec připouští jako reálnou. O malém sebevědomí vypovídá snad ještě více obava z případného snížení vážnosti a symbolického postavení profesur. Můžeme se ptát, co onou symbolikou prezidentského jmenování je. Fanfáry z Libuše, Karolinum, hermelínové pláště? Na prezidentovi, ať je jím kdokoliv, toho v duchu české královsko-tatíčkovské tradice jistě lpí víc, než na ministrech či jiných úřednících. Sotva lze ale tvrdit – a ještě obtížněji prokázat – že jmenování z jeho rukou nějak významně souvisí se společenskou vážností profesorů. Pokud ji mají mít, tak přece kvůli společenské vážnosti vědy a vzdělávání, které reprezentují na nejvyšší úrovni. Kvůli tomu, že splnili náročná kritéria, že mají uznání mezi svými domácími a zahraničními kolegy. A pokud jim chybí symbolika, pak je především na místě symbolika akademická, uprostřed jejich alma mater nebo vědecké komunity. Uznání ve vědecké obci a případně i za veřejně vyslovované názory a nikoliv dědičné pasování kvazikrálem má být zdrojem jejich sebevědomí.

Uznání vědeckou či akademickou obcí příliš neztělesňuje ani ministr školství coby jmenující osoba. Přikláním se opakovaně k tomu, aby nositele vědeckých hodností jmenoval představitel toho sboru, který je vybírá, v případě profesorů tedy rektor coby hlava vědecké rady. Ještě spíše by měl být tento výběr spjat s obsazením konkrétního pracovního místa a mít tedy formu konkurzu, do kterého by si uchazeč či uchazečka titul nepřinášeli, ale v němž by ho za přesně stanovených (i časových) podmínek získávali. Tolik důvěry, že vyberou ty správné a odborně nezpochybnitelné kandidáty, přece vysoké školy jako samosprávné a veřejnoprávní instiuce musejí mít, a to i u politiků. To především je v jejich zájmu, nikoliv se obávat, jestli mě politik nebo úředník jmenuje či nikoliv.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama